Do svého současného těla jsem byl vtělen někdy v létě 1974, abych se pak poprvé přivítal se sluníčkem v den jarní rovnodennosti :) Snad den mého narození nebo návštěva odlehlé části světa v raném věku, kde matka příroda zatím vládne, mi daly do vínku vnitřní svět, který se tak krásně propojuje s tím vnějším.

Při onom delším pobytu na Sibiři v blízkosti jednoho z nejkrásnějších jezer na světě – jezera Bajkal – jsem si sice zlomil nohu, ale taky načerpal obrovské množství energie, ze které stále čerpám, pravidelně dobíjím a která mi asi nasměřovala celý život.

Ostatně celé dětství byla ve znamení silného proudu mých rodičů – maminka, jako vášnivý sportovec a soutěživec mne pochopitelně směřovala směrem ke sportu a vášni pro sportovní zápolení. Táta mi ukázal les, vodu, hory, muziku a přátelství – naučil mne BÝT…

V období dospívání jsem pak objevil další chybějící střípek mozaiky života – lásku a krásu dívek a žen. To ony byly, jsou a snad nadále budou jedním z hlavních zdrojů mé inspirace.

Asi nejdůležitějšími zlomy však bylo narození mých dětí a smrt mých kamarádů a blízkých. Setkání s počátkem i koncem fyzického bytí mi tak pomohlo nalézt část chybějících odpovědí.

Celým životem pochopitelně proplulo mnoho dalších lidiček a dalších tvorečků a bytostí, kterým děkuji, že mi pomáhali nacházet další směřování mé životní pouti. Každý se v životě dostane do tmavého kouta, kde jen přešlapuje a marně přemýšlí a hledá co ztratil. Zejména proto děkuji všem sluníčkám, které mi ozářily a stále ozařují cestu, po které opět mohu kráčet dál….

Závěrem pak chci poděkovat všem svým Múzám, které procházejí mým životem…. Ať už vtělené nebo v nehmotné podobě.

Takže

USMĚJ SE SLUNÍČKO!